Jiří Valoch – Cesta díla Michala Bauera.

Michal Bauer : Obrazy (v autorskej koncepcii) Centrum Kolomana Sokola, Liptovský Mikuláš.

Galerie v Liptovském Mikuláši si vybrala umělce, jehož význam se v posledních letech stvrdil výstavami a jejich katalogy jak v Brně a Praze, tak ve Zlíně, s nímž se svým trvalým působištěm v rodném domě v Ostrožské Nové Vsi přirozeně cítí odborně a institucionálně spjat. Z technických důvodů se nakonec výstava odehrávala v koncepci samotného autora – a ukázalo se, že to byl zcela adekvátní přístup. Michal Bauer (1969, Uherské Hradiště) svoji malířskou tvorbu rozvíjí zcela soustavně od studentských let, i když tehdy jí musel obětovat hodně času vedle stejně náročného designu. Nakonec se mu ovšem podařilo věnovat se jen malbě a žít ve svém krásně a účelně zrekonstruovaném ateliéru… A zájem o jeho tvorbu evidentně narůstá, i když víme, jak houževnatě se propracovával k autonomní problematice. Dnes již o oprávněnosti jeho místa ve sféře soudobé české abstrakce i o možnostech ověření jejich kvalit v širším kontextu zainteresovaní nepochybují… Michal Bauer si je dobře vědom, že již máme za sebou postmoderní lekci a že se tedy můžeme nově vztahovat k problémům a fenoménům, jež byly ještě v letech šedesátých prakticky identifikovatelné s individuálním konceptem určitého autora, u nás třeba Václava Boštíka či Zdeňka Sýkory. Dnes takovou hru s velkým humorem rozehrává u nás především Antonín Kopp (1962). Ale na první pohled vidíme, že cesta a její výsledky jsou u Michala Bauera jiné a subtilnější, i když záměrné odkazy k těmto a dalším významným tvůrcům u něj též najdeme… Výstava v Liptovském Mikuláši byla skutečně přesvědčivým pohledem na výsledky jeho usilování z posledních let. Je to samozřejmě také malba konceptuální, a to ve dvou aspektech – Bauerovy obrazy rozpoznáme na první pohled: přijal fenomén struktury, tak jak se formovala od šedesátých let dodneška, ale podařilo se mu objevit vlastní způsob její artikulace, jedinečný, nesmírně jemný, pracný – a relativně hodně komplexní… Charakteristické elementy, které asi před deseti lety objevil a postupně modifikoval, jsou zřejmé na první pohled: prostorové maličké bochníčky akrylové hmoty, na nichž potom umisťuje ještě další barevnou stopu dotekem jediného nástroje, pokaždé mírně odlišnou, tuším špachtle, takže každá stopa je mírně, ale patrně odlišná… Sama tato originální metoda již zajišťuje, že jeho obrazy vnímáme jako naprosto autentické. Tohle je tedy jedna podoba jeho konceptu: objevil skutečně jedinečný způsob artikulace barvy na plátně, jež vstupuje do interakce s plochou podkladu jako dalším fenoménem. Tím druhým, tak říkajíc velkým konceptem, je totiž právě vztah mezi plochou, ponechanou pokrytu pouze určitou monochromní barvou, a škálou možných syntaktických řešení aplikace reliéfních elementů, struktur nebo jejich variant. Nikoliv náhodou pojmenoval svého času jeden obraz Manifest, protože v něm konfrontoval čistou bílou plochu, která je právě u Michala Bauera samozřejmě jednou z určujících složek celkové artikulace díla, s horizontálním členěním pruhem monochromní červené a vertikální strukturou jeho charakteristických vypouklých elementů s doteky barvy žluté – tento druhý konceptuální vztah pak umělec tematizuje v celé škále možných řešení, které jsou jeho osobitým, skutečně podstatným příspěvkem ke sféře aktuálního výtvarného usilování u nás. Tak vznikly série maleb, v nichž jsou různé elementární, „minimalistické“ geometrické tvary vždy monochromně barevných ploch konfrontovány s jeho osobitými strukturami (příklad: Prostorové objekty, 2008)… To je, myslím, jedno z autorových velkých témat, v subtilnější, ale tím působivější podobě pro ně objevil osobitou artikulaci v kruhových plochách „svých“ typických barev (příklad: Velký řád a malá náhoda, 2008, v němž již klasický fenomén geometrického umění posledních desetiletí, ryzí náhodu nebo její modifikace, přeartikuloval do své syntaxe i svého způsobu artikulace). Proto se v poslední době Michal Bauer stále více také dotýká přinejmenším dvou krajních pólů soudobého geometrického umění: jakési procesuální proměnlivosti, artikulované ovšem většinou pouze změnou barevného doteku na vrcholcích jeho „bochánků“ (příklad: Dva, 2008) a samozřejmě nejstriktnější možností i cestou nové artikulace monochromu jeho vlastními elementy. Tím je samozřejmě monochrom bílý: celý takový cyklus již vznikl na dřevěných destičkách formátu 20 x 20 cm, které jsou vlastně jakýmsi jeho skicákem, v němž hledá nové možnosti – na výstavách se objevují, když chce jasně demonstrovat svoji tvůrčí cestu nebo podrobněji prezentovat určitý specifický fenomén. Tyto čtverečky přinášejí různé syntaktické možnosti, artikulace je stejná: podklad bílou barvou, na něm různá uskupení bílých kapek, na jejich vrcholcích pak další doteky bílou barvou… Na tomto principu ryzí bílé monochromie také již vznikla řada obrazů… V Bílém čtverci na bílém pozadí, 2008, rozehrává vztah základní, neporušené plochy a rozvinutí svého způsobu artikulace jemným uvolněním řazení reliéfních kapek i překrývání mnohem hustší strukturou doteků, přesahujícími přes kapkami vymezený čtverec, a vnáší tak do celku narušení pravidelného, předem zformulovaného řádu en detail, v Bílém čtverci na bílém pozadí – 2401 doteků minimalismu, 2008 naopak zachovává přesnost syntaxe a tak vědomě parafrázuje především Kazimira Maleviče a jeho legendární Bílý čtverec na bílém podkladu, jednu z ikon zakladatelských avantgard. Rozvinutí celé série bílých monochromů je díky autorově nové, jedinečné artikulaci cenným příspěvkem k diskursu o stálé závažnosti monochromie, u nás prakticky trvale opomíjené… V díle Michala Bauera představují bílé monochromy samozřejmě jednu, ale mimořádně závažnou sféru, což jistě nic nemění na důležitosti dalších způsobů jeho zkoumání ostatních, vizuálně možná atraktivnějších podob užívání jazyka geometrie pro naši současnou výtvarnou scénu. V galerii autor využil výborného světla a čistého prostoru, takže v prvním sálu prezentoval vlastně „čisté“ struktury (a osmnáct Fragmentů, instalovaných vodorovně uprostřed sálu), ve druhém soubor vzájemně souvisejících Vertikál, ve třetím struktury, kombinované s barevnými plochami, a tak adekvátně představil celou svou problematiku, novou krásu aktuálních podob formování jazyka geometrie.

Jiří Valoch, kurátor Národní galerie v Praze – jeden z několika textů Jiřího Valocha (2009).

 

Tašo Andjelkovski:

Michal pracuje s prostorem. To byl první dojem, když jsem jeho kompozice viděl. S prostorem v sobě a s prostorem, který prostřednictvím rozmýšlivé přesnosti tak bych pojmenoval formu výtvarného jazyka, jež ve svých dílech tlumočí dotkne se našich očí, srdce i rozumu. Vířivost tvarosloví (ano, „až oči přecházejí‟, doslova), emocionalita v soustředěné pevnosti znaků (náznaků?), stejně ale jasně vymezené úseky, ať monochromní barevností nebo střídmou geometrií. Tolik oči. Srdcem jsem naslouchal teprve po několikeré obhlídce obrazů, neboť naléhavá plasticita, často nenápadná, rozhodně prosta patosu, pláten, s ním počala rozmlouvat. Racio je svorníkem, s jistotou a pevně tmelící řád a zkázněnost, podhoubí autorovy vnímavé jitřivosti.

Prostory, v nichž člověk ohledává své místo, jeho určenost i pochyby této určenosti, prostory, kam den co den vcházíme, abychom četli nejisté a luštili nečekané abychom prosvítili slovo a dali mu tvář. Soudím, že tam někde Michal Bauer pobývá. Zceluje své (nalezené, hledané) s vyčkávavým (bílá plocha obrazu a její výzva).

Bylo pro mne radostí rozmlouvat řečí, které jsem se musel učit, musel ve významu chtěl.

Praha, 27. 10. 2010, zdravím srdečně, Tašo Andjelkovski.  P.S. psal „rovnou‟.

zpět