Michal Bauer – Nadechnutí:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Celý obraz je ve valérech jediné barvy – kadmia červeného. Kruhy, včetně nejbližších malých kopečků, jsou čistě bílé, ale opticky částečně přebírají okolní zabarvení, ale někdy ne, záleží na světle.

 

Nadechnutí, 2020, 130 x 75 cm, plátno,

neprodejné.

(Vyfoceno u okna v ateliéru 29. 9. 2020.)

detail

Přidávám závěr textu z katalogu

k výstavě v Topičově salonu:

 

Díky reliéfu struktury je světlo zásadní pro vnímání mých obrazů. S různým osvětlením se mění a teprve s příznivým bočním světlem skutečně naplno vyzní a rozechvějí se. Kdo je neviděl správně nasvícené v přímém kontaktu, netuší, o čem jsou. Pro mě osobně má každé plátno konkrétní obsah, ale to není důležité, skutečný obraz nepotřebuje vysvětlovat, mluví sám beze slov. Soustředím se na to, aby vynikla jeho nejúžasnější potenciální vlastnost – nepravděpodobná možnost trvale tiše vyzařovat. Obraz nemůže být popisnou ilustrací nějakého principu, musí fungovat podle svých vlastních zákonitostí. Pokouším se o to, a pokouším se, aby i zcela dokončený zůstal otevřený různým projekcím a představám každého, kdo sám přichází ochotný naslouchat.

 

 

 

Detail (boční pohled), Nadechnutí, 2020,

130 x 75 cm, plátno.

detail

Každý obraz, který odchází z ateliéru, je označený. V zásadě zachovávám posloupnost tak, jak jsem je dělal za sebou, to ale není podstatné. Důležité je, že jsou v soupisu díla,

a žádné jiné nejsou a nebudou.

 

 

Pokud se prodá, skončí zde:

http://www.michalbauer.cz/obrazy.html

detail

Menší varianta předchozího obrazu. Nepatrně jiná barva – valéry korálové červeně. Kolem kruhů je na rozdíl od většího ještě světle modrá barva. Nedokázal jsem to pořádně vyfotit a nechtěl jsem to dodělávat ve Fotochopu.

 

 

 

Nadechnutí, 2020, 110 x 60 cm, plátno, neprodejné.

detail

Při této práci se setkává jasný, dopředu daný plán, s náhodnou nedokonalostí odkapané struktury, která v konečném důsledku zcela samovolně vytváří určité chvění díky různé vzdálenosti, tvaru a velikosti jednotlivých kopečků.

 

 

U okna „na plocho“ je struktura krásně plastická.

 

 

 

 

Podrobněji o technice vytváření obrazů zde:

http://www.michalbauer.cz/technika.html

detail

Začátek je nejhorší, potom se to pomalu rozjíždí, a nakonec se to najednou rychle blíží konci a nedá se s tím už nic dělat. Jen to co nejlépe dokončit, tak, jak to bylo rozvržené už na začátku.

detail

Mnohokrát se mi stalo, že jsem si připravil nějaké plátno, ale nakonec jsem ho neudělal. Někdy jen váhám a odkládám práci. U tohoto obrazu jsem měl od začátku pocit, že až bude všechno dokončené, bude to fungovat.

detail

Jednoduchý, ale snad nejlepší možný způsob zkoušení kompozice. Později jsem tam chtěl ještě propašovat vertikálu, jako přímý odkaz na obraz úplně dole, ale bylo to už přespříliš.

detail

První skici jsem udělal na začátku listopadu roku 2019. Navazují samozřejmě na předešlé obrazy

z cyklu Otevírání, jako vždy jsem přeskakoval a přejímal zkušenosti i ze zdánlivě nesouvisejících pláten.

 

Více skic zde:

http://www.michalbauer.cz/skici.html

detail

Titulek z novin v roce 2003. Určitě to není nejdůležitější, ale je to pravda. To, co teď dělám, vzniklo částečně z mého osobního „odboje“ proti současnému modernímu umění, který jsem praktikoval kolem let 1993-96, několik jednotlivých obrazů i později. Tam je úplný začátek mých struktur – přímá inspirace středověkým uměním. Málokdo si to asi dokáže uvědomit, ale u těchto obrazů to tak cítím víc, než u jiných.

detail

Vlevo je fotka monografie Národní galerie v Praze (Jiří Kotalík a kolektiv, Odeon 1984). Dostal jsem ji od rodičů na vánoce. Dnes je to trochu úsměvné, ale ilustruje to moje naivní začátky, postupné prokousávání se z úplné izolace. Maloval jsem na sídlišti v pokojíčku na stojánku z Merkuru na překližky, odpadní kusy z místní ostrožské firmy Dyas, dva metry od spícího bratra. A udělal jsem nakonec i obraz Nadechnutí, protože otec v mých 13 letech rozhodl, že půjdu na Umprumku, tedy na design, ale to už je jiný příběh...

 

Na podzim 2019 jsem si po letech prošel téměř celou Národní galerii v Praze. Znovu jsem se mimo stovek jiných podíval na Zmrtvýchvstání od Mistra Třeboňského oltáře. Je to obraz, který mě v úplných začátcích (15-16 let) snad nejvíce oslovil, velice dobře si to pamatuju. Po smrti otce s kyslíkovou maskou na tváři v únoru 2020, jsem udělal Nadechnutí jako mé osobní „zmrtvýchvstání“, i když otec v nějaké skutečné zmrtvýchvstání naprosto nevěřil, a já také ne. Je to i důvod, proč zcela výjimečně a proti smyslu toho, co píšu výše a na několika dalších místech, otevřeně sděluju mé vnímání obsahu, a proč mám k těmto plátnům silný emociální vztah.

 

Zpět na titulní stránku

detail